Listopad 2009

Cause it's you and me, and all of the people.

24. listopadu 2009 v 21:55 | valleria |  Notebook
Věcná - co si to zase vymysleli s těmi komentáři? Ty obrázky a vybírání jména. Mě se to nelíbí, to s těma ikonkama je sice fajn na různých fórech a žurnálech, ale k blogu mi to nejde. A když jste přihlášení ke svému blogu, tak vám to automaticky zvolí ve jméně název blogu, zvláštní. Toť vše. Jen abyste věděli, že se mi to nezamlouvá. Ne že byste se ptali. Ale já se opravdu ptám, vám se to líbí? A jinam. Půjdem jinam, ale nikam nedojdem, bohužel. Snad jen, že se v posledních dnech děje zvláštní věc. Začíná mě to bavit. Ta úděsná neviňátka trápicí budova, ono jich je vlastně víc. Samozřejmě je to "vopruz" ráno vstávat, dělat úkoly, dřepět několik hodin na jednom místě, ale mě to najednou dodává takový uspokojující pocit. Přechodné období? Zodpovědnost. Ha, to jsem pobavila samu sebe. A mě i to čtení začíná bavit. Ne že bych ho provozovala moc často, ale v rámci mých možností a standartů je to nadprůměr. A možná přeháním, jenže... v čem, že to vlastně? Za to sledování filmů upadá. Jde to od desíti k jedné. Vím, že se říká k pěti, ale tohle je opravdu špatné. A ono je to vlatně se vším špatné, tak co já tady řeším.

No nepřijde vám tohle vtipné: "I'm may be slow, but is the whole Twilight thing based on a girl's difficulty choosing between an emo boyfriend and a jock? No brainiacs?" Nevím, jak jsou na tom fanoušci, ale já se zasmála.
by Hart Hanson, creator of BONES

Everyone needs someone

21. listopadu 2009 v 21:47 | valleria |  Notebook
Dávám dohromady seznam věcí, které mi nevadí na Vánocích. Sníh. Volno. Pohádky a filmy. Reklama na kofolu. Kamión z reklamy na Coca colu. Světélka. Světélka za tmy. Krásný to pohled a nejlépe, tma, sníh a světélka . Tím můj seznam končí. Dlouhý, že? Ale je to skutečně tak, před asi dvěma lety bych se na ně i těšila, ale mám už vlastní rozum, tak se nedivte. Teď je to drzý, zlý, sobecký, věčně protivný, náladový, líný a co já vím co ještě dalšího. Nebudu tu rozebírat svoji teorii o dárcích, ani nevím jak to formulovat. Dali by si je lidi, kdyby nebylo 24. prosince? Byli by na sebe hodní? Ne nebyli. Přetvařovat se kvůli třem dnům v roce, navíc když se jejich 'poctata' udála v jiné době a ne zrovna na konci roku, mi prostě přijde špatné. Ale říkala jsem, že to nebudu rozebírat. Úspěšně se mi povedlo sledovat Walk The Line. Nakonec to bylo opravdu hezké, líbilo se mi to. Dnes jsem také viděla Zamilovaného Shakespeara. To bylo též zajímavé, místy možná trochu moc či málo, ale nikdo a nic není dokonalé. Bohužel jsem se kvůli tomu nemohla soustředit na Dona Quijota De la Mancha, které jsem se rozhodla číst v rámci školní povinnosti. Řeknu vám ale, ty první tři stránky mě zaujaly, zatím asi nejvíc z té "povinné". Že bych to i dočetla? A teď tu koukám na Sněženky a machry po… několika letech. Když se na to moc nesoustředím, jen půlkou člověka, je to celkem óká. Neukamenujte mě, když říkám, že jsem neviděla to... před několika lety. Snad jednou. S hrůzou jsem ve čtvrtek, konečně se mi povedlo zapnout si tu kůl věc v těch čtvrt na sedm, zjistila, že jsem neviděla jeden díl Angela, doufám, že je pouze jeden. Nevím, jak se to mohlo stát. Díky tomu jsem došla k rozhodnutí, že si stáhnu všech pět sérií v jazyce anglickém, v té češtině to, pardón, přeci jen ztrácí lehce body, čtvrtá pátá řada, mnou viděná právě v angličtině, to bylo něco. Taky jsem nechválila, ehm psaně nešílela z kostí s číslem sedm a osm, tak to napravím. Ach, já je opravdu zbožňuju. Je to stále to samé slovo, jiné mou ctěnou osobu nenapadá. Ale je to tak. Gordon Gordon minule a Hank "pops" Booth nyní. Co pro nás mají na příště? Ha, já to vlastně všechno vím, ale ono vás to, mě, tak či tak překvapí. Přijemně. Je to fantazie. Chybí tu poezie. Jé, jak se mi to pěkně rýmuje. Hrdě oznamuji, že jsem asi pochopila, jak to nazvat, "momentální dění" v nových kostech. No víte, celou tu záležitost sen-booth-brennan a hlavně záměry Sweetse. Neřekla jsem, že jsem to nepochopila podle svého a že to je nutně "autorská" pravda. Hm, tu větu jsem sama nepochopila. To je z toho tématu, ono mě to vždycky vykolejí. Tak jinak, proč není v nastavení písma možnost calibri, mě se líbí nejvíc. Já to zařídím. Nějak.

Quack quack

21. listopadu 2009 v 21:15 | valleria |  FamousInPicture
Já přeci vím, že jste to už viděli, ale v rámci kampaně za rozšířením gumových kachniček, to tu prostě musí být. Mimochodem chci ten obraz z našeho pohledu na levo. Plus tu kachničku.

Český lev

19. listopadu 2009 v 19:39 | valleria |  VIDEO GALLERY
Z jiného soudku, projednou. Nevím, jestli to přijde vtipné jen mě, ale já se u toho docela pobavila. "věříte na osud?" - "ne. i když vlastně jo. takže vidíte, nevím." Taky mi přišlo vtipné, "největší brouk Angoly?" - "to je tesařík, zase jako ten náš, akorát se jmenuje jinak a vypadá taky jinak."

Paranoid? Yes I am.

17. listopadu 2009 v 19:45 | valleria |  Notebook
Když už nic, tak alespoň to volno z toho máme. Ne, to byl vtip. Nepovedený ovšem. Jak jinak taky. Pardón, oni to zrovna vysílají v televizi. Už mlčím. Beru to vážně. Ono se to nezdá, ale je to tak. Ačkoliv musím podotknout, že nejen politický režim vám může obstarat pocit nesvobody. A kdyby jen pocit. Ale to vy samy víte. Chce to změnu. A já už opět mluvím o něčem, co ani trochu nesouvisí s jedinou již zmíněnou věcí. Ha, prej věcí. Vážně je s tím třeba něco dělat. Zatím nevím, co a jak, ale já na to přijdu. A vy zas nevíte, o čem mluvím. Nepočítejte s tím, že bych se pustila do sdělování. Happy? I když mě napadá, že spíš ne, protože se náhodou s dobré vůle dáte do čtení o něčem, a já ani neřeknu o čem. Jsem zlá. Zlá, sobecká, nepřejícná, protivná, otravná... a tak dále a tak dále, jenže to už jsem možná zas někde jinde. Nic duchaplnného tu nehledejte. Byly byste zklamaní, že jste nic nenašli. To jistě ale už také víte, opakuje se to pokaždé zas a znova. Jste vycvičení. A ať aspoň jedna věc má hlavu a patu, tak krom toho, že se těším na čtvrtek a pátek večer, z klasických důvodů, na pátek se těším i kvůli Walk The Line. Vždycky jsem to chtěla vidět. Nic od toho neočekávám. Radši, kdyby jo, nakonec bych mohla být ještě zklamaná. Ale jednoduše to chci jen vidět, uvidíme výsledek. Tak já jdu něco dělat. Chápejte jako: přesunout se k televizi a pak otevřít sešit z matiky. Ne, já vůbec nelžu.

Why we love TJ

13. listopadu 2009 v 23:53 | valleria |  FamousInPicture
Áá co, když už jsem se dnes dala do té galerie, tak proč v tom nepokračovat. Částí kost-í/ry, pokus o vtip, nikdy nepohrdnu, slovo neodolám ani nevypouštím... z prstů.

You wanna know anyway?

13. listopadu 2009 v 19:00 | valleria |  DAVID GALLERY
Tohle se jako spoiler nepočítá, ne? Ovšem při dlouhodobějším zírání na obrazovku není zaručeno, že z toho vyjdete ve zdraví. Dobrá, já vlastně mluvím o sobě, ne o vás. Musím si pospíšit jede mi vlak směr Bohnice, konečně ho snad stihnu.

Lifehouse

10. listopadu 2009 v 20:55 | valleria |  FamousFaces
Říkala jsem si, když už jsem si konečně někoho našla, je to velká událost. A zaslouží si to. Oni. Víte, já ráda muziku. Ráda ji poslouchám, ráda se rozplývám, ráda čtu lyrics a ráda vím, o čem určitá píseň je. Mám složku s milionami položek. To, že poslouchám tak desetinu je nepodstatný detail. Mám více písniček od stejných interpretů. Někteří mi jsou velice sympatičtí. Ovšem když opomenu dětské ideály v podobě, nebudu říkat koho všeho, nikdy jsem neměla opravdu nejoblíbenějšího. Zpěváka, zpěvačku, skupinu. Cokoliv. A proto mě těší a jsem i pyšná na to, že když se mě teď někdo zeptá na pouze jedno jméno, jenom jednom, budu mít odpověď. Ano, tak dobrá já jsem. Znám je už dýl, ale až teď jsem se nad tím zamyslela a tak mi to došlo. Je to on, mého srdce šampion. Lifehouse. Však jsem už říkala, že oni. Od nevinné First time, na kterou jsem narazila 'vy-jistě-víte-při-čem', napovím částečně za to může jůťůb, jsem se dostala k Everything, Broken, Hanging by a moment, You&Me a za poslední týden mi přibyla desítka dalších a mám dojem, že jich ještě několik bude. Tihle kluci prostě vědí, o čem zpívají. Jejich texty jsou opravdu o něčem a vůbec. Není to taková ta komerční záležitost. Já jim to věřím. Opravdu věřím. A nejsem na slaďárny, ale oni dělají hudbu, použiju zvláštní výraz, ale pochopíte to, 'pro-dva' a přesto to není přeslazené. Je to jednoduše jen krásné. A já bych byla i ochotná pořídit si nové cd, ze kterého už znám Halfway gone. Zatím jsem narazila pouze na jednu písničku, která se mi tak nějak nezamlouvala, ale slyšela jsem ten The Joke jen jednou, rozsudek zatím nepadl. Je to dosti jasné? K 'hrané' závislosti je třeba i nějaké hudební, né snad? Ukázka 'Halfway Gone' z nového 'With Smoke & Mirrors'

Do I Wanna Know?

7. listopadu 2009 v 23:07 | valleria |  Notebook
Mohla bych se pochválit, že jsem s tím již dlouho neotravala. Naopak bych si mohla vytknout, jak jsem si to mohla dovolit. Ale nemůžu furt dokola zmiňovat to samé. Ovšem jednou za čas klidně ano. V poslední době zjisťuju stále častějc, že jsou lidi, kteří jsou na tom stejně a dokonce i hůř než já. Mohu na sebe být patřičně hrdá. Ale nevěřím tomu, že existuje někdo, kdo když už jednou podlehne, by na tom nebyl aspoň z poloviny stejně. Je to závislost. Ale v jisté míře zdravá závislost. Dobrá to úplně ne, jelikož psychika tím trpí dost. Po stomilióntéosmé, zbožňuju je. Všechny nejen ty se jménem začínajícím na stejné písmenko, náhoda? Pokaždé, znovu a znovu. Vždy je tam něco, co nikdo nečekal a vždy je to úžasné. Copak to s nima jde jinak? Nejde, já si odpovím sama. Ať si myslí kdokoliv cokoliv. Já vím, kde je pravda. Mám na to přeci ty správné lidi. Při představě, že nás budou zásobovat podobnými scénami stejně jako doteď plus se do toho bude David/Booth usmívat stejně jako v 'in the tender chicken', čeká mě infarkt. Ha! A o tom jim jde. Oni se mě chtějí zbavit. To proto to dělají. Ale beru to. Neumím si vybavit lepší možnost, jak opustit svět živých. A víte, co jsem vám ještě chtěla říct? Vlastně nic. Možná snad jen to, že mám husí kůži z Vánoc. Je to tady zas a já se netěším. Vůbec. Existuje pouze jediný světlý bod. Prázdniny. Přestože i ty se budou přežívat složitě. A nechci pondělí. Vždyť je to stále dokola. Nemůžem se z neděle přesunout rovnou na pátek? Mé mozkové buňky už na to nestačí. Ne že by někdy stačily, ale v poslední době jsou schopny příjímat pouze jediné informace. Nebudu prozrazovat které. Copak to nevíte? Heh. A taky jsem s hrůzou zjistila, že mě Lifehouse berou víc než jsem si myslela. Vadí, nevadí? Vadí i nevadí. A tak je to se vším. Je to snad moje vina? Můžu já zato, že nedokážu rozhodně mít na věc jediný názor? Že všechno musí vždy mít dvě poloviny? A zato, že se nedokážu přinutit udělat, co je třeba a co vlastně i chci udělat, to je moje vina? Ano, ne? Ha! Já jsem to dokázala. Našla jsem jednu otázku/záležitost, na kterou existuje pouze jedna odpověď. Ano! Holka šikovná jsem, že? Ne. Druhá. Když si budu pokládat podobné otázky, třeba jich najdu i víc. Tak hurá do toho. Chci středu večer a čtvrtek večer a pátek, no jak jinak, taky večer. To se mi zase povedlo.

Chtěla jsem vám vnutit toto, ale blog byl proti.
________________________________________________
I would do anything for you. I'd die for you. I'd kill for you.

The Mean Kitty

6. listopadu 2009 v 22:13 | valleria |  VIDEO GALLERY
Je to hudební dílo. To souhlasím. Ale mezi hudbu to nedám. Protože rozhodnete-li se stisknout play měli byste také sledovat, čistě ze zajímavosti. Já se při tom bavila velice, pravda sice je, že převážně díky textové části, ale pozorovat to je stejně tak zajímavé. I kdyby jen proto, abyse zjistili, že v televizi běží vrah v betonu. Nechápe? Tak dávejte pozor na obraz. Ovšem to je pouze vedlejší produkt. Stále tu máme little Sparta.



It just keeps getting stranger.

5. listopadu 2009 v 22:45 | valleria |  Notebook
Flákám se, flákám. Alespoň co se tejto činnosti týče, v ústavu se v tomhle období náhodou vyznamenávám. Ovšem už je toho na mě moc. Kdy jsou prázdniny? A zítřek přežiju jen při myšlence na to, co budu dělat po příchodu z instituce. Ne, že bych se tam někdy těšila, ale stává se, že si říkám "jó to přežiju", ale zítra. Představa veřejného výstupu před veřejností. Fajn, já to upřesním. Přednes aktuality na hodinu občanské nauky. Mluvit na dav většího počtu jak tři osoby. Nevím, jestli si momentálně dokážu vybavit horší situaci podobnou téhle. Ale já se polepším, už se na tom pracuje. Ha, to už tvrdím o lec čem. A nepředpokládám, že u něčeho takového jako je 'jak to jen nazvat' se to nepodaří. Co se ale chystám napravit a věřím v podaření se vztahuje k první větě. Zítra, k večeru. Vám to ale nechybí. Prozatím přeji příjemný večer a brou noc. Hodně síly a zdaru! Já se jdu litovat, co mě čeká za několik málo hodin. Chudinka malinká, trhaj jí nožičky, ručičky, zbyly jí jen pahýlky.